jan.smid@rozhlas.cz
Oblben msta Pare
Place de la Contrescarpe - v zimě

Takhle to tady asi bude brzy vypadat. Place de la Contrescarpe,  kde jsem měl v kavárně stejného názvu dlouhá léta svůj "alternativní" úřad. Kousek odsud bydlel Hemingway a jeho duch tu přetrval,  když jsem se v kavárně rozhlédl kolem, tak každý na svém počítači něco tvořil.  A nebo možná jen posílal fotky kamarádům na facebook

více z Coups de coeur
Chez l´Ami Louis

Neuvěřitelné bistro,  fotky původního majitele, které najdete na zdi, dělal Miloš Forman. Velkolepý zážitek. Bohužel, i pro vaši peněženku

více z Kde se najíst
Hotel Le Pavillon

Zajímavý hotýlek v sedmém pařížském obvodu, který je trochu "buržoa",  najdete tu hezké restaurace,  kavárny,  bydlel tady Philipe Noiret,  kousek od hotelu večeřel Barack Obama,  místo je vyjímečné v tom, že okna nesměřují rovnou na ulici, takže je tam méně hluku.  V červenci a srpnu stojí pokoj 95 eur,  pro dva pak 115 eur, v dalších měsících je to přibližně o dvacet eur dražší:  Adresa: 54, rue Sainte-Dominique, tel. 0033145514287 

více z Kde složit hlavu


OBRÁZKY Z PAŘÍŽE - (ukázka z knihy)

Jan Šmíd – OBRÁZKY Z PAŘÍŽE

Úvod
Už se pomalu stmívalo, lidi spěchali domů z práce a na bulváru St. Germain předjížděli cyklisté, jedoucí ve svém jízdním pruhu, stojící automobily. V tuhle dobu je bulvár ucpaný zcela běžně. V cukrárně na rohu rue de Biévre se prodavačky na zákazníky usmívaly: „Takže jenom tenhle Mousse au chocolat?" zeptala se dívka staršího muže, vzala malou krabičku a zákusek do ní vložila.



Pak začala krabičku pečlivě balit, přičemž dávala dobrý pozor, aby růžky přesně seděly. Asi deset lidí stojících ve frontě sledovalo její počínání s trpělivostí a pochopením. Věděli, že jsou věci, které rozhodně nelze uspěchat. Konečně byl po dlouhých minutách vytvořen z krabičky balíček. Prodavačka si ho zálibně prohlédla, pak se sehnula pod pult, vytáhla ozdobný provázek s mašličkou a balíček jím převázala. Teprve potom ho s úsměvem, který jako by říkal „vy se tedy máte", předala zákazníkovi. Nebyl to žádný dárek, muž si jen chtěl udělat radost. A než se doma do zákusku pustil, tak mu rozbalení krabičky netrvalo určitě víc než pár vteřin. Ale určitě si nedovedl představit, že by si tu malou čokoládovou pochoutku mohl odnést jen v nějakém papíru...
Právě pro tyhle malé drobnosti musíte Francii milovat. A rok, který jsem v Paříži prožil, byl pro mě určitě rokem fascinujících detailů. Když jsem před pěti lety začal trochu poznávat Francii, měl jsem touhu podívat se do všech regionů a vyprávět o jejich rozmanitosti. Když jsem po Provenci navštívil Normandii, byl jsem překvapen, jak je ten kraj jiný. V Bretani jsem zase vůbec neměl pocit, že jsem ve Francii. A Korsika? To je skoro jiná země.
A pak přišla Paříž. Možná bych měl tuto knížku spíše nazvat Obrázky z Paříže a okolí, neboť jsem chtěl ukázat některá hezká místa, která nejsou od města tak daleko. Žádný z francouzských regionů se od toho druhého neliší tolik jako Paříž od všech ostatních. Přitom každý třetí Pařížan se v Paříži nenarodil.
Možná budete v knížce marně hledat místa, k nimž máte vztah, která se vám během vaší návštěvy Paříže líbila. Přiznám se vám na začátku, že jsem během celého roku nebyl ani jednou na Eiffelovce, nejel jsem lodí po Seině a ani jednou nezašel do Pompidouova kulturního centra. Ale zase jsem viděl jinou Paříž.
Stejně tak vidí Paříž tím svým osobitým způsobem můj kamarád Honza Šibík, který se sem rozjel, aby svými fotkami vyprávěl o tom, co je z tohoto města podstatné pro něj; podobný dojem máte i z poetických ilustrací, kterými Martina Skala jako by říkala: „Tak tohle je zase moje Paříž." Jsem moc rád, že jsem ji tenkrát v tom knihkupectví Chantelivres potkal, když jsem si s Martinou povídal, tak jsem měl mnohokrát pocit, že klidně můžeme říkat: „Tak tohle je naše Paříž."
Za několik týdnů budu možná v tomto krásném městě zase bydlet. Mé pocity a dojmy budou trochu jiné. Mění se město a měním se i já. Možná budu řadu věcí vidět v jiné perspektivě, třeba si budu jako řada návštěvníků říkat: „Miluji Francii, ale nenávidím Francouze." Ale třeba to říkají jen proto, že jim tiše závidí.
A proč vám chci o Paříži vyprávět zrovna teď, když se tam teprve chystám? Protože už asi neuvidím to město takové, jako jsem ho viděl tehdy, před dvěma roky. A možná, že jsem si říkal to samé, co hrdina Hemingwayovy povídky Sněhy na Kilimandžáru: „Teď už nikdy nenapíše ty věci, jejichž napsání si šetřil na dobu, až bude znát dost, aby je napsal dobře." Knížky v plechových skříňkách Když jsem žil ve Washingtonu, chodil jsem snad každý den do krásného knihkupectví v těsném sousedství domu, kde jsem bydlel. Jmenovalo se Politics and Prose a mělo navíc ještě kavárnu. Knížky tady byly drahé, takže jsem se s nimi jen polaskal a kupoval je jinde. Ale často jsem se usadil do jednoho z mnoha pohodlných křesel a jen tak si četl. I v Paříži jsem měl knihkupectví pod širým nebem jen pár metrů od bytu . Stačilo udělat několik kroků k Seině a narazil jsem na první plechovou skříňku. Takovou, kterou mají jen bukinisté.
První z nich se tu začali objevovat v polovině 19. století, i když knihy se v Paříži prodávaly na ulici už o dvě století dříve. „Pokud chcete mít také takovou skříňku a prodávat knihy, musíte požádat o povolení radnici. Ta vám ho vydá, ale až tehdy, pokud se nějaké místo uvolní – když to třeba někoho po letech přestane bavit. Čekání může být pěkně dlouhé a když nakonec krámek získáte, obyčejně to není zrovna v té nejlepší lokalitě," vysvětlil mi Pierre.
Zastavil jsem se u něj při jedné ze svých procházek. Chodil jsem od krámku ke krámku, když jsem se chtěl na nějakou knížku podívat, tak jsem si ji vyndal, občas i nějaké úryvky přečetl a zase ji vrátil. A tak jsem se dostal až k Chatelet. „Toho autora mám moc rád," řekl mi, když jsem si prohlížel knihu jeho oblíbence, Jimmyho Guieua. Začal mi o něm vyprávět a já si ho nakonec za tři eura koupil. Pierre je bukinista amatér. Bednička totiž patří jeho bratrovi a on občas vypomáhá, ale ke knihám má blízko. „Jednou jsem si řekl, že spočítám všechny knihy, které jsem přečetl. Bylo mi tehdy osmnáct a vyšlo mi, že jsem jich přečetl asi tisíc. Od té doby jsem jich přelouskal tak na tři tisíce, dnes je mi čtyřicet a čtu o něco méně, ale tehdy jsem dokázal přečíst i pět knížek za týden," vypráví Pierre a občas udělá dva kroky stranou, aby převzal peníze od zákazníka, který si vybral z bohaté nabídky.
„Trvalo nám dlouho, než jsme se dostali až sem, k Chatelet. S povolením problém není – musíte jen splňovat některé podmínky – jako třeba prodávat čtyři dny v týdnu –, ale v zásadě je jediná potíž pouze s místem. Někdy musíte čekat roky, než získáte bedničku, ale pak třeba stejně tak dlouhou dobu, než se uvolní něco na lepším místě. Tady u Chatelet je to dobré, ale něco jsme se načekali. Nejhorší místa jsou u Louvru. Možná byste si mysleli, že tam to může být naopak terno, ale musíte si uvědomit, že všichni návštěvníci galerie chodí z druhé strany, kde je vchod a stanice metra, takže k vám nikdo nepřijde. Já jsem tam byl řadu měsíců, ale nakonec se nám podařilo získat místo tady," dodává Pierre, rovná knížky a připravuje je ke spánku. Za chvíli je překlopí plechovým krytem a otevře jim zase až ráno. Takhle to dělá každou roční dobu, bez ohledu na to, je-li zima či vedro. Knížkám to prý nijak neublíží, ostatně všechny jsou zabalené v průhledném celofánu.
Přecházím Seinu a vracím se na levý břeh. Ten je pro bukinisty rájem. Vůbec nejlepší místa jsou v okolí St. Michel a na nábřeží Montebello. Právě tam chodím nejčastěji a tam jsem také koupil několik starých knížek o Paříži.
A stejně jako v případě Politics and Prose, i sem chodím okounět. Pamatuji si, že jsem se několik let odhodlával koupit si knížku o nejlepších filmových westernech všech dob. Vždy jsem si ji v knihkupectví vzal z regálu, sedl si do křesla a četl si v ní. Psalo se v ní o pozadí natáčení nejznámějších kovbojek, o místech, kde se natáčelo – řadu z nich jsem měl později možnost navštívit – a také o tom, jak vznikaly scénáře těch nejlepších filmů. Knížka byla hodně drahá, hlavně kvůli nádherným fotografiím, a jedna z nich, pokrývající celou dvou stránku, mě zvlášť fascinovala a pokaždé jsem si ji dlouho prohlížel.
Byla to momentka z filmu Tenkrát na Západě a zachycovala okamžik, kdy Charles Bronson hned v úvodu filmu přijel na nádraží, kde na něj čekala „delegace". Bronson stál čelem, proti němu tři pistolníci s kabáty až na zem a v pozadí se jemně připomínala ona zvláštní krajina Divokého Západu. Ta fotka měla úžasnou atmosféru a ve své podstatě byla téměř mystická.
Do knihkupectví jsem chodil tak dlouho, až jsem ji jednoho dne nenašel. Někdo byl pohotovější. A zcela určitě bohatší. Takže knihu nakonec nemám, čehož dodnes lituji. Možná, že kdybych vynaložil velké úsilí a zkusil najít na internetu její přesný název, tak bych ji snad někde sehnal, ale snad je to takhle lepší. Jako by mi muž s harmonikou říkal: „Měl jsi být rychlejší."
A podobně jsem dopadl i tady. Chodil jsem kolem bukinistů prakticky denně a obdivoval nádhernou mapu Paříže ze 17. století. Tu jsem ale opravdu koupit mohl, stála 25 eur, ale znovu jsem tak dlouho váhal, až zmizela. Pokaždé, když přijedu do Paříže, nezapomenu se jít k bukinistům podívat, ale tuhle mapu jsem tam už nikdy neviděl. Utěšuji se ale tím, že když obejdu všechny kolem řeky, tak by ji někdo snad mohl mít. Tady snad nějakou naději ještě mám ... Bukinisté, to je ráj knih pod širým nebem. V Paříži však najdete i některá knihkupectví, která v romantice za knihkupci s plechovými skříňkami příliš nezaostávají. Jedno z nich je vlastně jen pár metrů od Quai Montebello. A na rozdíl od nábřeží Seiny si tam můžete ke knížce i lehnout.
Vím, že to nezní příliš pravděpodobně, ale do tohoto knihkupectví mě opravdu zavedla modelka... Paříž v pohybu Nedokážu posoudit, jestli Francouzi milovali cyklistiku ještě před Tour de France, nebo je tento úžasný závod tak nadchl, že pak všichni sedali hromadně na kola, ostatně už Émile Zola kdysi prohlásil: „Jízda na kole je výborným výchovným prostředkem pro ženu. Kdybych měl dceru, posadil bych ji v deseti letech na kolo, aby se naučila řídit svůj život." Ten slavný svátek nejen cyklistiky, ale i Francie, připomíná ovšem i televizní Cestománii, neboť se prostřednictvím zvláštního cestopisného pořadu zvaného Přímý přenos z Tour de France můžete v průběhu tří týdnů podívat do těch nejzajímavějších koutů Francie. Většinou se vám naskytnou pohledy z vrtulníku, občas prostřižené i kamerou stacionární či záběry z motocyklu, ale vždy doplněné o komentář o těch nejvýznamnějších lokalitách. Mnoho lidí sleduje závod právě jen kvůli tomu zeměpisnému exkurzu. Finále pak patří nejslavnější francouzské třídě Champs Élysées. Není to tak úplně finále, neboť zejména v posledních letech byl závod rozhodnut už dávno předem, ale v každém případě se končí právě tady. Samozřejmě, že jsem si ten konec nemohl nechat ujít.
V té době byl v Paříži i kameraman Pavel Brynych, s nímž jsme točili několik Objektivů a domluvili jsme se s Českou televizí, že jim pošleme i něco z dojezdu slavného závodu. Na poslední chvíli se nám podařilo zařídit akreditace, a tak jsme s výrazným časovým předstihem sedli na linku číslo 1, která do značné míry tuto výstavní ulici kopíruje, a vyrazili.
Vystoupili jsme na stanici George V a okamžitě nás to pohltilo. Na velké obrazovce běžel přímý přenos, do toho křičel z tlampače komentátor a my jsme nebyli schopni se pohnout ani o metr. Byli jsme totiž uprostřed obrovského davu lidí a nemohli se ani zorientovat, natož se sunout nějakým směrem. K tomu jsme ovšem potřebovali vědět, v jaké části je vůbec cíl. Po obrovském úsilí jsme se propracovali až k prvním řadám a v dálce zahlédli tribuny, značící, že právě tam závod končí. Vlezli jsme znovu do podchodu metra, vylezli na druhé straně a pomalu, krůček po krůčku, směřovali k cíli. K němu ovšem směřovali i závodníci, jak jsme pochopili vzápětí. Rozlehl se totiž obrovský řev a já se nejprve lekl, že závod už končí, že jsme to propásli. Ale pak jsem si uvědomil, že po příjezdu do Paříže ještě absolvují cyklisté několik okruhů v samotném městě s tím, že se tak několikrát dostanou i na Champs Élysées. Řev sílil, komentátor se dostával do extáze, a tak jsme se natlačili na zadní řady, abychom alespoň něco viděli. Přiřítili se první cyklisté a mě překvapila ta obrovská rychlost. Pokud sledujete závod v televizi, kde vám kamera neustále nabízí ideální pohled a opticky trochu zkresluje samotné tempo, hlavně v závěru etap, tak v reálu vás ta rychlost zaskočí. Možná tomu tak bylo i proto, že Champs Élysées je trochu z kopce a když jsem cyklisty viděl, tak právě sjížděli dolů – ale teprve tehdy si uvědomíte, co je to za „řežbu", když se o všem rozhoduje v závěrečném spurtu.
S Pavlem jsme došli až k tribuně, kam pouštěli jen na zvláštní akreditace. Neměli jsme už žádnou šanci dostat se přímo na ni, stali jsme se součástí velkého davu novinářů druhé kategorie, kteří měli to privilegium být u toho, ale zároveň vidět přímo na vlastní oči tolik jako někdo, kdo je zrovna v Bretani. Stáli jsme tak dvacet metrů od cílové čáry a dojezd sledovali na obří obrazovce. Naším hlavním úkolem však bylo natočit rozhovor s našimi dvěma cyklisty. Kdysi vyhrál tady na Champs Élysées i Ján Svorada, určitě potrvá dlouhá léta, než se zase něco podobného našemu cyklistovi podaří. My jsme potřebovali chytit především Pavla Padrnose. Pavel se pokoušel dostat do zóny pro novináře, ale pořadatelé jich tam pustili jen pár. Prostě sáhli po těch, co byli nejblíž, a pak zavřeli závoru. Dovnitř se tak dostal i jakýsi japonský turista s fotoaparátem na jedno použití, který si stoupl asi metr od Armstronga a neustále mačkal spoušť. Lance se asi divil, čím to na něj míří. Hůř pak dopadl štáb Eurosportu, dovnitř se sice dostal redaktor s mikrofonem, ale kameraman zůstal za bariérou a marně na pořadatele volal: „Pusťte mne, mám tam kolegu, beze mne nic nenatočí!" Odpovědí mu byl chápavý úsměv.
Asi půl kilometru od cílové čáry, přímo na náměstí Concorde, parkovaly karavany s jednotlivými týmy. Zamířili jsme tedy tam, ale bylo to předčasné. Nejprve se totiž slavilo. Tehdy se jel jubilejní stý ročník, a tak se každý předchozí připomínal. Champs Élysées projížděly alegorické vozy, pochodovaly mažoretky s trikolórami a tím vším se proplétali cyklisté, prostě – vládl tady neuvěřitelný zmatek, přesně takový, jaký je, když Francouzi něco organizují. Ale mělo to tu jejich srdečnost. Nakonec se cyklisté začali sjíždět do svých karavanů. Metr od nás projel Armstrong a všichni diváci šíleli. Lance se s nikým moc nebavil, rozdal několik autogramů a zmizel uvnitř. Náš cyklista přijel chvíli po něm, ochotně počkal, až si připravíme kameru, a začal vyprávět o tom, jak si na silnici s Lancem připíjeli na jeho triumf, jak ho hrozně baví pracovat pro nejlepšího cyklistu světa a kam pojede na dovolenou. Byl úplně v pohodě, absolutně uvolněný, příjemný.
Tehdy byl v pelotonu i další náš cyklista, René Andrle, a toho jsme zpovídali tak dlouho, až mu málem ujel jeho karavan, a jeho přátelé, kteří za ním přijeli, se na nás zlobili, že si nemohli ani chvilku popovídat.
Pak jsme všechno sbalili a skrz ten obrovský dav se pomalu vraceli k domovu. Připadalo mi to jako na státní svátek 14. července – výročí dobytí Bastily. Všude spousta lidí, na každém kroku francouzská vlajka, na všech tvářích hrdost a nadšení. Po celé tři týdny věnoval sportovní deník L"Equipe závodu minimálně deset stránek, to pondělí po závěrečné etapě se nepsalo snad o ničem jiném. Vzpomněl jsem si na dopis jednoho čtenáře, který list otiskl. Jeho charakteristika závodu přesně odpovídá tomu, jak ho vnímají Francouzi: „Tour de France – to jsou Vánoce v červenci."

Postřehy odjinud - západ Francie

 Od července 2015 vysílá ČT nové Postřehy odjinud - Bordeaux a západ Francie!

28/11/2014
Ochutnejte Paříž!

Ochutnejte v létě některou z tradičních pařížských restaurací!

18/11/2013více aktualitNovinky

Aktuální titul

Kniha Obrazky z Bretaně podruhé

Obrázky z Bretaně podruhé

 

adresy míst o kterých se v knize píše

celý článek
Obrázky z Champagne

Obrázky z Champagne


adresy míst o kterých se v knize píše 

celý článek
Paříž - 100xNEJ (Reflex)

Mapka PAříže

Jeden z nejčastějších dotazů, které dostávám je na průvodce Paříží, který vyšel v tištěném Reflexu. Rozhodl jsem se jej pro Vás zpracovat a vložit na web. Průvodce si můžete stáhnout i jako PDF a jako bonus přikládám zajímavou mapku Paříže.

 

Průvodce ke stažení zde ve formátu PDF

Mapku ve vysokém rozlišení ve formátu PDF si můžete stáhnou zde.

celý článek
více z Průvodci